Zvláštní člověk

Jednoho dne jsem našel na internetu:

...následující život člověka je dalším znamením o kterém bychom měli přemýšlet...

nebo:

...nejvýznamnější osobnost 20. století


Padre Pio (25.5.1887 – 23.9.1968)
Mnoho bylo napsáno o Padre Piovi – zdá se, že více než 600 prací – a autoři vždy zdůrazňují zvláštní stránku jeho života: ne jen jeho jednotlivá charismata (čtení duše, uzdravování, kříšení mrtvých, bilokace, extáze, vydávání vůně, prorokování atd.), ale také velká utrpení, která trvala od jeho raného dětství, perzekuce, které zakoušel od některých církevních představitelů a dokonce bratrů ve víře. Je jediným knězem o němž je známo, že obdržel úplná stigmata.

Teď si možná myslíte, že jde o nějaké povídačky pavlačových drben, nebo schválně zveličené skazky - utvořte si názor sami.

Místy až neuvěřitelný příběh Otce Pia přináší i publikace Johna A. Schuga „Otec Pio kapucín“, která je zde dostupná v kompletní verzi. Autor, americký kapucín, ji napsal po sedmiletém bádání a prověřování všech událostí života Otce Pia.

Otec Pio kapucín (formát pdf)


Pokud Vás čtení knih o mnoho stránkách nebaví, přečtěte si alespoň tohle:



Karl Wagner Úvodem

U Otce Pia jsem strávil celkem devět měsíců a chystám se nyní vyprávět o tom, čeho jsem byl svědkem, a co jsem od věrohodných lidí uslyšel. Jsou to věci těžko uvěřitelné; vybízím proto každého, aby se jel na místo přesvědčit osobně. Dějí se zázraky? Stačí poctivě se rozhlédnout a najdeme jich dost. Býváme však neochotni je uznat. Připisujeme je štěstí či náhodě - ale takové pojmy před Bohem neexistují, jak říká otec Pius. Potřebujeme zázraků? Svět příšerně doplácí na svou bezbožnost a lidé trpí mnohými nemocemi. Víme však, že v Lurdech došlo k více než pěti tisícům lékařsky ověřených a církví uznaných zázraků v uzdravení. (Alfred Hoppe – Lourdes…) Tedy přes pět tisíc nevyléčitelně chorých bylo v okamžiku uzdraveno. A kdyby mohly mluvit zpovědnice, žasli bychom nad divy, které Bůh způsobil v lidských duších. Má-li kdo v rodině někoho, kdo byl v mžiku uzdraven z nevyléčitelné choroby, pak jistě neřekne, že zázraků není třeba, nýbrž za ně bude Bohu děkovat. Jsou však Bohu žel i dobří katolíci, kteří proti těmto důkazům Boží dobroty zbrojí. Měli by však ze srdce přát všem nevyléčitelným zdraví, a spásu duše těm, kdo byli těmito vyjímečnými zjevy uzdraveni a přivedeni k víře. Ve Starém zákoně posílal Bůh čas od času proroky. Jak strašná je naše doby, jestliže bylo třeba, aby nás Matka Boží v Lurdech potřikrát vyzvala k pokání(1836). Nejspíš jsme její hlas přeslechli, neboť ve Fatimě(1917) znovu prosila, abychom přestali urážet tolik potupeného Boha. Jestliže však Jestliže však Matka prosí a varuje své děti marně, propukne v tichý pláč. V Syrakusách nad svými dětmi plakala po čtyři dni a noci(1953). Zdá se však, že dříve změknou kameny, než lidské srdce. Též otec Pius vybízí, abychom se více modlili. Važme si Božího milosrdenství, které se v naší době tolikrát projevilo! Mějmě na mysli, že zázraky působí Bůh, a že církev místa oněch zjevení uznala. Jistěže by nám k přijetí víry zcela stačilo Kristovo evangelium; na každém kroku se však přesvědčujeme, že nestačí. Lidé už totiž nechodí tam, kde je mohou vyslechnout. Ostatně i apoštol Pavel byl na víru obrácen zázrakem. A víra je něco nadpřirozeného; avšak právě na Otci Piovi může každý dobře vidět, jak se stýká nebe se zemí. Bůh nám dopřává být svědky zázraků proto, abychom snáze našli cestu k víře a došli tak k svému jedinému cíli, Bohu samému. Za Otcem Piem přichází i mnoho učenců a badatelů; vždyť kde končí věda, tam teprv začíná víra. A moudrost tohoto světa je před bohem jen pošetilostí. Často se tvrdí, že lidé dychtí po zázracích; pravda je opak. Popírají je, protože nejsou ochotni změnit svůj život. Kdyby je uznali, museli by uznat jejich původce Boha a jeho zákon.

Životopis

Otec Pius se narodil v jižní Itálii v Pietraleině 25.května 1887. Byl pokřtěn na jméno František. Bůh jej k sobě přitoutal již v ranném dětství. Rád konal kající skutky a byl prostě zbožný. Toužil přijmout Ježíše v svatém přijímání. Už ve třinácti letech se mu dostávalo od Boha mimořádných osvícení, jak dosvědčí následující případ. Otec Pius se totiž jednou tázal sestry známé paní: „Co myslíš, znalas dříve ty mne, nebo já tebe?“ „Já vás, Otče.“ Usmál se: „Co tě vede! Víš, už když mi bylo třináct let, ukázal mi Bůh všechny duše, které ke mně jednou přijdou, a tys byla mezi nimi.“ Za tyto duše je před Bohem odpovědný. V témže věku mu jistá paní občas posílala dárky. Jednou též kaštany v plátěném sáčku. Když jí byl sáček vrácen, ve své prostotě se rozhodla jej neprat a uschovala si jej jako relikvii. Jednou v sobotu večer měla na práci něco ve stodole, kde její muž, kameník, měl uložený soudek střelného prachu. Když šla kolem soudku se svíčkou, došlo k explozi. Po nabytí vědomí se ve velkých bolestech a zalita krví po čtyřech odplazila do kuchyně. Tam ji napadlo vyhledat sáček a s posledním napětím sil jej přiložila na rány. Byla okamžitě zdráva. Byl to tedy, pokud známo, první zázrak, který Bůh skrze otce Pia způsobil. V patnácti letech vstoupil František do kapucínského kláštera a přijal jméno Pius. Zdraví měl chatrné, ale místo spánku často polovinu noci promodlil; odříkáním nabýval vnitřní síly. „Kdo chce být můj učedník, ať na sebe denně bere svůj kříž,“ řekl Ježíš. Otec Pius si však dobrovolně nakládal i břemena jiných lidí. Byl velkorysý a Bůh se nedal zahanbit. Posiloval jej ve vytrvalosti i mimořádným způsobem. Jednou zaslechl ze svatostánku hlas: „Budeš bičován, korunován trním a ukřižován.“ Po čase jej zachvátila horečka; bylo nutno přivolat lékaře; tomu však při měření teploty prasknul teploměr. Použil jiného, praskl též. Rozrušen vzal tedy teploměr na měření vody v lázni a zjistil, že pacient má teplotu 48,5 stupně Celsia. Tento úkaz se u otce Pia vyskytuje dosud a vědci pro něj nemají vysvětlení. Už tehdy otec Pius tajemně prožil muka Ježíšova ukřižování. Jednoho dne přestal jíst. Jeho představení každým dnem očekávali smrt; konečně po 36 dnech vyrozuměli rodiče. Přijel otec a po spatření syna prohlásil: „Nenechám své dítě umřít tady; má-li zemřít, ať umře doma. Vezmu ho s sebou.“ Otec kvardián se zdráhal nemocného vydat, protože byl členem řádu; svolení dal nakonec však páter provinciál a otec se synem se vydali vlakem domů. V Beneventě čekali na spojení. Znenadání syn otce poprosil: „Tati, kup mi limonádu, mám žízeň!“ a když se napil, zvolal: „Už mám zase sílu a jsem zdráv; prosím tě, kup mi ještě pohlednici, musím napsat otci provinciálovi, že jsem se uzdravil!“- otec Pius jí tak málo, že by to k životu nestačilo ani ročnímu dítěti; na jídlo často zapomene po celé dni. Roku 1910 byl vysvěcen na kněze. Byl také ve vojenské službe a leccos tam zakusil. Dne 20.září 1915 mu byly vtištěny Kristovy rány neviditelně a přesně za tři roky, 20.září 1918, je obdržel viditelným způsobem. Když se tehdy modlil s rozpjatýma rukama v chóru před křížem, zahořel svatostánek podivným světlem. Kristus v podobě nevyslovitelně krásného mladého muže se snášel k Otci Piovi. Když procitl z této vize, měl viditelně vtištěny Kristovy rány. Je prvním knězem, který byl kdy stigmaty vyznamenán(sv.František byl pouze jáhnem). Jeho spolubratří jej našli ležícího na dlažbě chóru. Odnesli ho do cely a zpozorovali, že má na rukou, na nohou a v levém boku rány. Jeden zvědavý bratr je chtěl podrobněji zkoumat, ale otec Pius ho přísným pohledem donutil respektovat své tajemství. Zpráva o věci se rozletěla po kraji. Ze široka zdaleka se počali hrnout věřící, aby spatřili Otce Pia a mohli s ním promluvit. Od té doby nepřestaly rány krvácet a přestože už uplynulo 47 roků, nijak se nezměnily. Na rukou i na nohou mají přes dva centimetry v průměru a procházejí z obou stran, takže je možno spojit v nich ukazováček s palcem. Rána v boku je 7 cm dlouhá a 5 cm široká, tkáně jsou rozrušeny až k srdci. Věhlasný lékař dr.Festar, dříve velkomyšlenkář, vydal po důkladném průzkumu ran následující posudek: „Rány tohoto omilostněného kněze, připomínající strašná zranění našeho spasitele, nelze vysvětlit přirozeným způsobem, neboť odporují všem přirozeným zákonům. Každá normální rána se buď zahojí, nebo zanítí; u Otce Pia přes všechno úsilí odborníků nedochází ani k tomu, ani k onomu. Ze stanoviska vědy nelze vysvětlit, že otevřená rána se nezvětšuje ani nezmenšuje.“ Ačkoliv se zraněná místa na rukou pravidelně myjí dost špatným mýdlem a obyčejnou vodou a jsou ve stálém styku s vlněnými rukavicemi, nedochází k infekci. Roku 1925 se otec Pius podrobil operaci hrudníku. Rána operací způsobená se brzy bez komplikací zhojila, kdežto stigmata krvácejí neustále. Na noc si bere rukavice z bílé bavlny; ráno bývají prosáklé krví. Pere si je sám ve své cele. Rána v boku rovněž silně krvácí. Ztráta krve za den odpovídá obsahu čajového šálku. Kolem prsou nosí plátěný obvaz. Jistá paní se ho kdysi ptala, zda ho rány bolí. „Myslíš, žemi je dal Pán Bůh pro okrasu?“zněla odpověď. „Otče Pie, a jak vás to bolí?“ „Zrovna tak, jako když vezmeš hřebík, prorazíš si jím ruku a točíš jím!“ Při mši svaté a v době velikonočního postu se bolesti stupňují. Pro Otce Pia jsou tyto rány největším vyznamenáním, jakým jen může Bůh člověka obdařit. Jaký význam mají pro nás? Měly by nás pohnout k tomu, abychom víc mysleli nasvého Spasitele. Právě, že lidé na ukřižovaného Ježíše zapomněli, ukázal se Kristus znovu na svém služebníku Otci Piovi, abychom na vlastní oči viděli, za jakou cenu nás Pán vykoupil. Otec Pius může se svatým Pavlem říci: Už nežiji já, nýbrž žije ve mně Kristus. A jak se staví ke svým ustavičným mukám? Užívá slov tak krásných, že jim stěží rozumíme: „Jsou to plameny Boží lásky, a já trpím rád.“ Ví, že svým utrpením zachraňuje mnoho duší; jeho velkou láskou jsou právě velcí hříšníci. – Má nesmírnou úctu k Matce Boží a denně od ní získává mnoho milostí. Je skromný a prostý až k pokoře; snaží se vyhnout veškeré nápadnosti. Starostmi a nemocemi stižení lidé sek němu hrnou ze všech stran. On ví, co je utrpení, a ve své dobrotě jim u svého Mistra vyprošuje pomoc. Pošta mu denně přináší 800 až 1000 dopisů a poutníci mu jich denně přinášejí ještě víc. Pochopitelně je nemůže všechny číst, ale přesto ví jejich obsah. Závažnější cizojazyčné dopisy mu jeho spolubratři překládají, méně závažné mu donesou do cely. V noci se otec Pius modlí a často do nich nahlédne; odpověď dostanou všichni(je nutné přiložit mezinárodní zpáteční kupón). Do San Giovanni Rotondo se jezdí přes Benátky, Bolognu, Ankonu, Pescaru, Foggii; odtud pak ještě 40 km autobusem. Bývalo to bezvýznamné místo, dnes je cílem nesčetných poutníků. Klášter leží na výšině 2 km za městem. Je to jednoduché stavení s prostým kostelem, jak bývá u kapucínů zvykem. Aby se mše mohlo zúčastnit co nejvíce poutníků, sloužívá ji otec Pius od jara do podzimu pod širým nebem. Po pravém boku kláštera stojí nová klinika, nejpěknější a nejmodernější v celé Itálii; je životním dílem otce Pia. Kolem kláštera vyrostlo mnoho hotelů, obchodů a domů, aby se poutníci měli kde ubytovat a stravovat.

Otec Pius slouží mši svatou

Denně slouží otec mši svatou v 5 hodin ráno; lidé však čekají před kostelem už od jedné, modlí se a zpívají, dokud se neotevře; často jsem to zažil. Každý si rád přivstane, jen, aby se dostal blízko k oltáři Otce Pia. I ten vstává časně; na mši svatou se totiž připravuje celé tři hodiny. Ve tři čtvrtě na pět se vratkým krokem dostaví do sakristie. V tu dobu tajemně prožívá Kristovu smrtelnou úzkost na Olivetské hoře. V sakristii ho čekají mužové všech vrstev a tlumočí mu své problémy. Otec Pius klesá na klekátko a modlí se. Po několika okamžicích, posilněn, se obléká do mešních rouch. Z očí mu kanou slzy, nepovažuje se za hodna sloužit mši svatou. Je to otřesné vidět tohoto 78-letého svatého muže plakat. Přesně o páté odchází k oltáři, je patrné, jak mu každý krok působí bolest. S velkou úctou se modlí stupňovité motlitby. Občas si sáhne na čelo, jakoby si chtěl nadlehčit trnovou korunu. Chystá se políbit oltář, ale prudké bolesti mu v tom brání. Upadá do extáze. Trpí a usmiřuje Boha za hříchy svých svěřenců. V extázi bývá i při Gloria a Krédu; v jeho výrazu se odráží vše, co se právě modlí – ponejvíce tedy velké utrpení, řidčeji radost. Bývá slyšet, jak vzdychá a pláče, Evangelium čte s velikou láskou a zbožností. Když zvedá patenu a kalich, rozmlouvá polohlasně s někým neviditelným; jako by na pateně zvedal všechny svoje svěřené, záležitosti. Když se při Dominus vobiscum obrací k lidu, jsou jasně vidět jeho zkrvavené, probodené dlaně. Bolestí, působených dlouhým stáním, přibývá. Po Sanctus ho zachvacuje vysoká horečka, trpí palčivou, bodající bolestí, oči jsou zakalené a rysy připomínají tvář na kříži umírajícího Ježíše. Když pak pronáší nad chlebem a vínem slova vyřčená Kristem při poslední večeři – jezte z toho všichni, toto je mé tělo, pijte z toho všichni, toto je má krev – tu zachvívá jeho tělem smrtelná hrůza; z ran na rukou mu tryská čerstvá krev. Kristiovo umučení nejen vidí, nýbrž je na vlastním těle prožívá. Často se stane, že lidé vykřikují hrůzou z obavy, že otec Pius umírá. Je otřesné vidět jej při nekrvavé mešní oběti, jak ve své oddanosti k trpícímu Kristu cedí krev vlastní. Ze zástupu poutníků se leckdy ozve zvolání: „Věřím!“ – vždyť právě za obrácení lidí na víru podstupuje otec Pius Kristova muka. Svaté proměňování trvá asi pět minut, potom už bývá otec Pius klidnější, ale bolesti ho neopouštějí. Otčenáš se modlí zcela odevzdaně. Když před přijímáním těla a krve říká Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, váznou mu slova v hrdle a pláče. Požití svaté Hostie ho přivádí do radostné extáze; pije kalich Kristovy za nás vylité krve a prožívá radost z Boha v té nejvyšší míře. Tato odměna bohatě vyžaduje předchozí utrpení. Dlouho setrvává v tomto stavu a po závěrečných modlitbách jej dav mužů opět provází do sakristie. Odloží mešní oděv, navlékne vlněné rukavice a odchází do kláštera modlit se díkuvzdání. Účastníci jeho mše nacházejí můr a vnitřní vyrovnanost, uznávají své hříchy a s lítostí přiklekají ke zpovědnici.

Silné zážitky

Každý máme své přátele a nepřátele – má je i otec Pius. Není učedník nad Mistra; i Ježíše probásledovala lidská zloba a přibila jej na kříž. Otec Pius bývá nenáviděn, neboť je pro mnoho lidí vykřičníkem, že nežijí tak, jak by měli. Kdysi jelo podle kláštera autotaxi; cestující se počal řidiče vyptávat, co je to za budovu; dostal odpověď, že kapucínský klášter. „A co ta klinika – to mají kapucíni tolik peněz, že si to mohou dovolit?“ „Vážený pane, to je tak. V klášteře žije otec Pius, který má na těle Kristovy rány, a lidé říkají, že je to světec. Na jeho přímluvu se tady stalo i daleko ve světě dějí zázraky. Je zcela nezištný a nic nepřijímá, přesto však mnoho poutníků tu nechává dary a otec Pius jich použil ke zbudování kliniky; ta přece slouží veřejnosti. Pro sebe si nenechá nic.” Rouhač však začal spílat, jeho nadávky byly stále nenávistnější a nakonec Otce Pia proklel. Když zastavovali, prohodil: “Za pár dní tu budete mít náramnou slavnost.” “ Jakou slavnost?” “Vystrojíte páteru Piovi pohřeb a bude povšem.” Právě dorazili k hotelu. Host stačil ještě vystoupil a mrtev padl na chodník. Bylo mu asi 30-33 let. Lidé se shlukli a soudili, že byl raněn mrtvicí. “Byl nějak vzrušen, hádali jste se snad?” “Ne,”vysvětlil řidič, “jen jsme mluvili o otci Piovi”a podal obsah rozmluvy. Jeden z přítomných se rozeběhl do kláštera za Otcem Piem, byl však přivítán slovy: “Nemusíš mi nic povídat. Když ten člověk vyřkl kletbu a přál mi smrt, byl jsem ponořen v Boha. Kletba se odrazila a zasáhla jej samého – za několik dní mu vystrojíte pohřeb.” Ano bůh nenechá posmívat sebe ani své přátele. – Jindy se před klášterem zastavil člověk, který fanaticky nenáviděl všechno, co souvisí s církví, a se zaťatými pěstmi vykřikoval. „Hanba tomu páterovi, hanba mu!“ Namístě zchroml, ale Bůh mu dopřál obrácení. Pokud nepřátelé Otce Pia zemřeli, byla to vždy strašná smrt. Boží ruka vždy se včas dotkla těch, kdo mu ukládali o život. Jednou dovedli ke zpovědnici Otce Pia děvčátko; kleklo si zpředu tam, kde bývá záclonka, a po zpovědi řeklo: „Otče jsem slepá; mám ještě čtyři sestry a všechny jsme slepé. Prosím vás, modlete se za mne, abych viděla! Ale nechci na vás naléhat, ať se stane podle vůle Boží!“ Byl pohnut její odevzdaností a vyzval ji: „Pomodleme se spolu!“ Děvče sepjalo ruce a otec Pius je vzal do svých probodených dlaní. Počali se modlit Zdrávas Maria. Při slovech ‘pros za nás hříšné’ děvče vykřiklo: „Otče, já vás vidím! Vidím i oltář a všechno!“ Lidé propukli v pláč i jásot zároveň nad uzdravením děvčete, které bylo od narození slepé. Několik nevěřících v tu chvíli změnilo své názory. Otci Piovi přivedli muže slepého již několik let; jeho přátelé našeho kapucína prosili, aby ho uzdravil. Otec Pius se na něho zahleděl a předložil mu k uvážení:“Vyber si: chceš-li být šťastný tady na zemi, nebudeš šťastný na věčnosti!“ Překvapený slepec po chvíli váhání odpověděl: „Otče, raději tedy na věčnosti!“a laskavý kněz ho dobrotivě potěšil, pohladil po tvářích a dodal mu síly, aby svůj kříž nesl lehčeji. Zařídil též, že postižený směl navždy zůstat v jeho blízkosti. Také vlastního synovce odmítluzdravit z epilepsie. „Bůh by ti sice dopřál zdraví, kdybych ho za to prosil;nemohl bych to pak však Pánu Bohu zodpovědět, protože bys pak moc užíval světa. Svedlo by tě to na zcestí a zahubil bys svou duši.“ Na obou případech je patrno, proč není pomoženo všem postiženým; děje se tak i v Lurdech, Fatimě atd. Bůh totiž může dát člověku jen to, co mu prospěje. Otec Pius to osvětluje i z jiné stránky: „Co můžeme Pánu Bohu nabídnout lepšího než svá utrpení – to jest milost od Boha!“ Strádání člověka posiluje a vychovává víc ež všechny radovánky – umí-li ovšem svůj kříž pořádně vzít na ramena. 6.9. 1956 po mši svaté, sloužené venku, přinesli rodiče na židli dívku, která již léta těžce zkoušela měknutím kostí, a volali za odcházejícím otcem Piem, aby se nad jejich dítětem slitoval. Ten se zastavil a požehnal jí znamením kříže. Děvče vyskočilo a s křikem „Otče Pie, já mohu běhat!“mu přiběhlo políbit ruku.

Pater Pio muž a charismatik 20.století, znamení světu II.

V červenci 1957 jsem se setkal s paní z Hamburku; byla to učitelka a trpěla měknutím míchy. Hrudník měla v sádře. Nebylo jí pomoci. Učila se italsky, protože se chtěla u Otce Pia aspoň vyzpovídat. Když se po dlouhém čekání dostala do zpovědnice, řekl jí otec Pius k jejímu překvapení:"Už nemusíš chodit k lékaři ani brát léky, zbavím tě tvého trápení." Byla hned zdráva. Po tři týdny jsem ji denně potkával;stále jen opakovala:"Jsem zdravá, jsem zdravá!" Jedna matka z Pescary přinesla v náručí umírající děcko;bylo mu asi 4-5 roků. Když s pláčem vstupovala do kostela, volala:"Otče, pomozte, dítě mi umírá v náručí a snad už je mrtvé! Nepomůžete-li, nechám vám je tu." Přikročila ke zpovědnici. Otec Pius dítě požehnal a vrátil je se slovy:"Tak ty jsi maminka;tady máš tedy své dítě!" Vyběhla opět před kostel. Děcko se počalo ošívat a chtělo dolů;rozběhlo se a vřískalo:"Mami, dej mi něco, já mám hlad!" Při vší kněžské mírnosti a někdy i přísnosti neschází Otci Piovi humor. Jedna žena trpící bolestmi hlavy se za ním kdysi vypravila a v naději, že jí bude pomoženo, si dávala pod polštář jeho obrázek. Při každodenním ustýlání jí však přišlo zatěžko obrázek přendavat a když se její potíže neměnily, dopálila se a s pravým jižním temperamentem jej zastrčila do slamníku:"Stejně mi nic nepomáháš, tak co s tebou se budu zlobit;tady si lež." Za půldruhého roku přišla k Otci Piovi znovu ke zpovědi;ten jí však přiklapl okénko před nosem. Nevěděla na čem je, zůstala tedy klečet dál. Když se zas okénko pomalu otevřelo, spatřila usmívající se tvář:"Cožpak se ti nelíbí, že jsem ti přiklapl okénko? Myslíš, že já jsem byl moc šťastný, když jsi můj obrázek vystrčila do slamníku?" Jistá dáma v Grenoblu spatřila ve snu neznámého kněze. Řekl jí:"Přivedeš na svět děcko, ale bude mrzáček na nohy. Netrap se tím a přijeď do Itálie. Tam ti už řeknou, co máš dělat!" Sen se splnil - a v rodině nastalo velké rozrušení;všechna lékařská pomoc nebyla nic platná. Asi po třech měsících se otec dítěte dozvěděl o slavném milánském lékaři a manželku s děckem k němu vypravil(září 1956). V Itálii musela několikráte přesedat a konečně ve vlaku usnula. Když procitla, zjistila, že nastoupila do neznámého vlaku. Byl to rychlík do Foggie a jelo v něm několik poutníků za Otcem Piem;počali ji přemlouvat, aby jela s nimi. Namítla, že hledá specialistu, a ne kapucína;posléze se však dala přemluvit. Když v San Giovanni Rotondo vešla do kostela, užasla. Kněz sloužící mši byl totiž ten, kterého viděla ve snu. Když se dozvěděla, že na setkání s ním by musela čekat 35 dní, poprosila jednoho z poutníků, aby vzal děcko s sebou do sakristie. Když se tam otec Pius dostavil, prosil ho ten muž, aby děcko požehnal. "Jakpak se jmenuje?"tázal se otec. "Nevím, není moje." "Tak ho pěkně odnes ven, protože ono žádné jméno nemá. Jsou mu už 3 měsíce a není pokřtěné!" Když se tedy pán s děckem vrátil k matce, vysvětlilo se, že její muž si nepřeje, aby děcko bylo pokřtěno. S pláčem opustila kostel a telegrafovala manželovi;odpověděl, že se křtem souhlasí. Otec Pius tedy dítě pokřtil. Když při udělování této svátosti, jíž se člověk stává křesťanem, pronášel poslední slova, ozval se třesk. Matka děcko rozbalila a zjistila, že dlážky, které mělo na nohou, jsou rozlomeny, a nožičky byly zcela rovné. Tu otec Pius dodal:"Z tohoto dítěte bude jednou velký světec." Hluboce dojata se paní vracela domů.

Zpověď

"Komu hříchy odpustíte, těm budou odpuštěny;komu je však zadržíte, těm zůstanou"(J.20,23). Ano, Ježíš dal apoštolům a jejich nástupcům v kněžství tuto moc. Proto i otec Pius zpovídá lidi, aby je zbavoval hříchů a smiřoval s Bohem. Je to jeho nejvlastnější poslání. O příbězích z jeho zpovědnice jsme informováni od jeho kajícníků - on sám je vázán zpovědním tajemstvím jako každý jiný kněž. Při zvlášť velkých návalech kajícníků proseděl ve zpovědnici až 18 hodin denně. Vyzpovídat za den několik set lidí je však nesmírná psychická i tělesná námaha;s pomocí Boží to však otec Pius po mnoho let dokázal. Nyní zpovídá jen po určitý počet hodin denně, jak mu to dovoluje zdraví a jeho představení. Je mu 79 let a je nutno ho šetřit, aby jeho dobré srdce pro nás mohlo bít co nejdéle. Ženy zpovídá v kostele v prostičké zpovědnici, muže v koutku sakristie. Usedne na židli, kajícník použije klekátka;závěs chrání oba před zvědavými zraky. Čekací lhůta se mění podle počtu poutníků, u mužů to bývá 5-18 dní, u žen 8-35 dní. Otec nejedná s každým kajícníkem stejně. Nebere zřetel na jejich společenské postavení, nýbrž jen na jejich duši, jak ji ve světle Božím spatřuje. S čestnými přímými lidmi jedná nesmírně mile a propouští je se slovy:"Jdi, Ježíš tě má rád!" Jindy kajícníka odmítne zpovídat, věda, že se k němu vrátí později lépe připraven. S těžkým hříšníkem, který se snaží najít správnou cestu, jedná co nejpřívětivěji, ale s farizejskými křesťany, přesvědčenými o vlastní nedokonalosti, se nijak nemazlí. Otec Pius je prý ve zpovědnici téměř vždy shůry osvícen.-Bůh mu dává účast na své vševědoucnosti. Přihodí-li se, že by hříšník chtěl z falešného studu zamlčet nějaký hřích, otec Pius ho varuje:"Máš na rtech rouhavá slova!" Velice přísný je k těm, kdo hřeší už ze zvyku, a nemají upřímný úmysl se polepšit;takovým odmítne rozhřešení a vymezí jim lhůtu k nápravě. Bez opravdové lítosti a úmyslu skoncovat s dosavadním způsobem života ať nikdo nečeká, že by jej otec Pius rozhřešil. Je jen jedno slunce a podle něho se řídí hodiny na celém světě;tak je i jeden Bůh, jehož zákonem se všichni máme řídit. Na otázku, proč bývá k některým kajícníkům tak tvrdý, odvětil:"Víš, jak mě to bolí, musím-li před někým zavřít okénko? Ale Pán mi to poroučí;já sám nikoho nevolám ani neodmítnu - to dělá Někdo jiný - a já jsem jen jeho neužitečný nástroj."

Ve styku s lidmi

Mladý muž přišel do sakristie plné lidí:"Otče, prosím vás, rád bych se vyzpovídal!" Otec si ho změřil a obdařil ho titulem:"Čuně!" Hluboce ponížený zahanbeně odcházel. Jeden z kněží se Otce Pia znepokojeně tázal, proč užil takového výrazu. Kdybych mu to neřekl do očí, byl by navěky zavržen. Žije v divokém manželství a to je před Bohem strašná věc. Tohle pokoření mu dělá velmi dobře, za pár dní se vrátí. Ve zpovědnici bych mu tak ostré slovo těžko mohl říci;byl by tam přiklekl bez lítosti a bez úmyslu se napravit a já bych ho musel propustit bez rozhřešení." Muž se po několika dnech vnitřně zcela změnil a otec jej přivítal s otevřenou náručí:"Vidíš Synu, teď z tebe má Spasitel velkou radost!" Věděl jaké úsilí musel mladý muž vynaložit, aby se rázem vymanil z leta trvajícího hříšného poměru. Jiné podobné odmítl přijmout s poukazem:"Dej si nejdřív do pořádku své věci!" Je si jist, že se odmítnutý vrátá, až přeruší nedovolený poměr;pak ho rád rozhřeší. Jednoho člověka při zpovědi upozornil na jeho nepřátelský poměr k jeho sousedovi a napomenul ho k brzkému usmíření, aby mu i Bůh odpustil. Muž byl vyveden z míry, že otec Pius o tom ví. Pána z Modeny se tázal, zda si vzpomíná, jak mu při čištění auta vypadl z rukou klíč a jak se při tom strašlivě rouhal. Věděl vše přesně, jakoby byl přítomen. Ženě, která už na sebe nevěděla žádný hřích, poručil, aby se šla podívat dolů k rybníku a pak se vrátila. Spatřila v něm své děťátko, které před 19 lety zavraždila a odhodila do jakési tůně. Hluboce otřesená vyznala pak Otci svůj hřích. Výčitkami svědomí trýzněný vrah přiklekl ke zpovědi;pověděl na sebe mnoho hříchů, ale nenašel odvahu přiznat se k vraždě. Otec mlčel. Po chvíli uchopil kajícníka za rameno a vedl ho podle lavic zaplněných čekajícími muži. Vedený vykřikl a omdlel. Když se vzpamatoval, odvedl si jej otec Pius zpátky do zpovědnice, z níž se po nějaké chvíli se zářícím obličejem vracel. Doznal pak několika lidem, že mu otec u Boha vyprosil milost spatřit onoho zavražděného, jak sedí v lavici mezi ostatními, a to na něj zapůsobilo tak, že se k své vině přiznal. V únoru 1956 prosilo po zpovědi jedno děvče Otce Pia, aby jí pomohl dostat se do kláštera. Dostalo však radu:"Vrať se k pánům, u nichž sloužíš;pojedou na dovolenou k moři a vezmou tě s sebou. Pak zase přijď a pohovoříme si o klášteře." Po několika měsících se tedy vrátila a po zpovědi s tlukoucím srdcem vyjevila novinu:"Otče, mě se už do kláštera nechce. Víte, seznámila jsem se o té dovolené u moře s jedním chlapcem a chceme se vzít." Otec se usmál:"No vidíš, vždyť jsem ti povídal, že nejdřív musíš jet na dovolenou k moři, potom teprv si promluvíme o klášteře!" A můžeme se právem domnívat, že z budoucí jeptišky se stala vzorná manželka. Muž se kajícně vyznal z hříchů, byl však překvapen otázkou:"A o té ukradené náprsní tašce nevíš nic?" Udiveně se muž tázal:"O jaké tašce?" "Zdá se mi, že už na to nemyslíš, vzpomeň si však. Bylo to ve francouzském tažení;vešels tehdy do domu a našel tam náprsní tašku s 75 000 franky. Nebyls v žádné nouzi a neměls právo si jí vzít." "Nevěděl jsem, Otče, čí ta taška je." "To je zvláštní;čí je ten barák jsi taky nevěděl;proč pak sis ho neodnesl?" Otec mu nařídil, aby obnos po částech věnoval na dobré účely, že je toho finančně schopen;když se však zdráhal, odepřel mu rozhřešení. Za několik dní se vrátil rozhodnut škodu napravit a byl rozhřešen. Chlapec z Vídně se Otce Pia tázal:"Mám studovat na lékaře?" "Ale ano, je to krásné povolání!" Stejnou otázku položil další, bylo mu však doporučeno povolání jiné. Jiný hoch se chtěl stát knězem."Ano, udělej to, Pán tě volá;nebudeš však knězem světským, nýbrž řádovým." - chlapec měl totiž v úmyslu vstoupit do řádu. Nerozhodný mládenec se ve zpovědi ptal, má-li se oženit, či stát se knězem. "Ožeň se;je lepší knězem nebýt, než být knězem špatným." Dívce, která chtěla vstoupit do kláštera, řekl:"Jsi k tomu povolána, je to tvá povinnost." "Vím, ale maminka mě nechce pustit." "Musí tě pustit, protože si to Pán přeje! Budu se za tebe modlit." Matka však trvala na svém. Za půl roku zemřela a děvče mělo cestu volnou. Jeden člověk se posmíval svým sousedkám, že chtějí putovat za kapucínem. Jak už to však ženy dovedou, přemluvily jej, aby jel s nimi. Muž se zůčastnil i mše pátera Pia, ale prohlásil:"Co na tom bylo zvláštního;byl bych lépe udělal, kdybych šel do lesa na dříví. Jedu domů." Sousedky mu ovšem nedaly pokoj;zůstal tedy a šel do kostela i odpoledne. Vyslechl, jak si vzdělaní i prostí vypravují o Otci Piovi podivuhodné příběhy;šel tedy s nimi do sakristie. Otec Pius se na něho zahleděl nesmírně laskavým pohledem a zcela jej získal. Příštího dne ráno byl v sakristii opět;otec Pius se k němu přitočil:"Poslouchej, ty už máš tu duši pěkně zaprášenou!"a vedl jej do zpovědnice. Muž pak celý šťastný vyprávěl:"Otec mě vyzval, abych se vyzpovídal;řekl jsem mu všechno a když už jsem si na nic nemohl vzpomenout, pomohl mi sám:"Musíš přece vědět, jak sis jednou doma v kuchyni ve vzteku zul botu a mrštil jí po kříži - cožpak to nevíš? Doufej v nekonečné Boží milosrdenství!" A když jsem se ptal, jak bych mohl své hříchy Pánu Bohu alespoň nějak vynahradit, řekl mi:"Obracej své přátele;já jsem ti pomohl k víře, a ty ji dávej dál!"

Pater Pio muž a charismatik 20.století, znamení světu III.

Učitelka si ve zpovědnici ztěžovala, že bývá při motlitbě roztržitá. Poučil ji:Dobrovolně roztržitá být nesmíš;když už však roztržitá jsi a přesto v motlitbě pokračuješ, máš velkou zásluhu. Vždyť náš Spasitel vidí, že se k němu nemodlí anděl, nýbrž slabý člověk. Jen se stále modli!"

Otec Pius a věčnost

Ptal jsem se při zpovědi Otce Pia, zda by mi neřekl, jak obstál před soudem Božím můj ve válce padlý bratr. Otcův obličej se rozjasnil:"Je už v nebesích u pána!" -Mladý právník se tázal na svého před lety zemřelého děda."Tvůj dědeček byl lékařem, a v tom povolání vykonal mnoho dobrých skutků;smí proto patřit v nebi na Boha. Pak se ptal právník na druhého dědečka, zesnulého již před 15 lety;byl to člověk nábožensky lhostejný. Říkával prý:co bych se zpovídal, nic jsem neukrad, nikoho jsem nezabil. Nebo:nač mám chodit v neděli na mši;to se raději pomodlím doma nebo v přírodě! jenže jak známo lidé tohoto druhu se nemodlívají vůbec. - Na tuto otázku otec Pius zbledl a třesoucím se hlasem odvětil:"Nemohu se na něj dívat - je tak příšerný, zmítá se ve věčných plamenech!" Muž opustil ženu se dvěma dětmi a po tři léta už žil s jinou. Onemocněl;na domluvu přátel přijal svátost nemocných a zemřel. Jeho první žena se ve zpovědi ptala na jeho osud."Řeknu ti to, protože vím, že to sneseš. Duše tvého muže je navždy zavržená. Když přijímal svátost nemocných, zamlčel mnoho hříchů a neměl lítost ani dobrý úmysl. A hřešil také proti Božímu milosrdenství;říkával, že chce užít života, a že se k Bohu obrátí, až bude starý." - Každý z nás si totiž musí zvolit jeden ze tří křížů, které kdysi stály na Kalvárii:buď zemře nevinen s Ježíšem, nebo kajícně jako lotr po pravici, či nekajícně jako ruhač po levici. Je na nás, co si vybereme. Známá paní se po zpovědi ptala na zemřelou sestru, ale otec Pius mlčel. Když se za tři dny opět zpovídala, řekl jí sám od sebe:"Tvá sestra je už v nebi!" "Vy jste se tedy, Otče, za ní modlil a trpěl, aby byla vyzvobozená z očistce? Vždyť bez toho denně snášíte takové bolesti. Nemohla bych já teď na oplátku vytrpět to, co jste vy vytrpěl za duši mé sestry?" Vážným hlasem odvětil:"Má milá, nevíš, co říkáš;takové bolesti bys nepřežila!" - Písemné odpovědi na podobné otázky otec Pius nedává;říkává žertem:"Nejsem žádná nebeská informační kancelář." - Jedna zvědavá přišla ke zpovědnici s celým seznamem nebožtíků, dostala však tuhle radu:"Když tě tolik zajímá, udělej si výlet do věčnosti a uvidíš sama, kde to je."

Svaté přijímání

Při mši svaté podává otec Pius tělo Páně pouze dětem, které přijímají poprvé;sjíždějí se tam ze všech končin. Dospělým podává už jen zřídkakdy, protože je už velmi velmi vetchý. Jednomu muži, který prohlašoval, že není hoden k přijímání jít, řekl:"Co mluvíš o tom, zda jsi hoden;kdo je vůbec hoden? Všechno závisí jedině na Božím milosrdenství!" Když ukazuje věřícím Hostii se slovy Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa, září mu obličej;jistě vidí ve velebné Svátosti tajně skrytého Krista v celé jeho božské kráse a dobrotě. Pokud mu to zdraví dovoluje, mívá otec Pius o půl páté odpoledne požehnání velebnou svátostí:kostel je opět zaplněn. Se slzami v očích a úpěnlivým výrazem pohlíží na svatou Hostii;při motlitbě za hříšníky propuká v pláč. Při okuřování těla Páně se hluboce sklání, pak s námahou vystupuje k oltáři. Když vezme do rukou monstranci, polohlasně rozmlouvá se Spasitelem a přenáší mu záležitosti všech, kdo jej požádali o pomoc;tehdy dochází k náhlým vyslyšením, ať už v kostele, či daleko ve světě. Pomalu, úctyplně žehná otec velebnou Svátostí. Při odchodu od oltáře se ještě lítostivě ohlíží za svatostánkem, jako by se loučil.

Anděl strážný

Celá církev, a proto i otec Pius, má v úctě anděly, zvláště sv.Michaela. otec Pius prý svého anděla strážce vidí, a nejen to, vidí i strážné anděly jiných. Mnohým lidem písemně vzkázal, aby k němu vyslali svého anděla strážce, že záležitost projedná s ním. Jednomu osleplému muži řekl:"Od nynějška už nebudeš padat a klopýtat;Pán ti přidá navíc dva strážné anděly, ti tě budou vodit. Víš, andělé jsou bystří, pohotoví a dokonalí. Když nemohu při mši svaté pro bolesti dobře listovat v misále, pomáhají mi." Je tedy jisté, že otec Pius anděly vidí. Manželé-učitelé našli po návratu ze školy své dítě doma v horečkách;bez úspěchu použili všech obvyklých prostředků. Po půlnoci vybídl muž manželku ke spánku s poukazem, že ráno budou vstávat do školy. Paní zůstala spát u děcka a muž se uložil vedle v pokoji. Vzpomněl si, že před nedávnem četl, že lze za Otcem Piem vyslat strážného anděla;učinil to tedy nyní též. Bylo za pět minut jedna. Ve tři hodiny se šel podívat na děcko a zjistil, že už je zcela zdravé. Manželka mu řekla:"Nediv se;než jsem usnula, prosila jsem svého strážného anděla, aby zašel k Otci Piovi." - udělali tedy oba totéž. Muž se za několik týdnů rozjel poděkovat. Otec Pius byl právě obklopen hloučkem mužů. Když spatřil přicházejícího učitele, přivítal ho slovy:"Od vás nemá pokoj ani v noci." Když se otec zaraženě omlouval, otec s úsměvem odvětil:"Načpak se omlouváš;já mám vždycky radost, když za mnou přijde nějaký anděl, i když je to v noci. Poděkovat jdi ke svatostánku nebo Panně Marii." Učitel se ho ještě osmělil otázat:"Otče, a mohl byste mi ještě říci, který anděl byl u vás dřív, ten můj, anbo mé paní?" Se smíchem otec řekl:"Tvůj byl u mne pět minut před jednou a ten druhý o něco později."

Ještě několik příběhů

Otci Piovi přicházejí děkovat lidé ze všech zemí;Jednou přijeli i manželé ze Švýcarska. Paní mi vyprávěla, že těžce stonala s páteří, trpěla hrozné bolesti a musela spát na prknech stále na témž boku;odborníci si s ní nevěděli rady. Příbuzní jí půjčili knihu o p.Piovi;předtím o něm neslyšela. Plná důvěry mu hned napsala a dostala odpověď, že se za ní modlí a žehná jí. Za několik dní, bylo prý asi pět hodin ráno, měla pocit, že není v místnosti sama. Pocítila překrásnou vůni, ale zároveň strašnou bolest v páteři. Ani nestačila vykřiknout a spatřila před sebou ruku, na níž leželo několik drobných předmětů připomínajících žlučové kamínky. Ruka zmizela a opět se rozlila lahodná vůně;v témže okamžiku byla zdravá. Vydala se s mužem poděkovat. Po šestnácti dnech přišla na manžela řada ke zpovědi;ptal se Otce Pia, zda to byl on, kdo uzravil jeho paní. Dostal pokorně rozpačitou odpověď:No, a udělal jsem to snad špatně? Teď se zas klidně a šťastně vrať do Švýcar!" Vážený římský lékař přivezl k Otci Piovi svou manželku v posledním stadiu rakoviny a řekl mu:"Otče, jsem lékař a vím, že žádný člověk jí nepomůže;pomozte svou motlitbou! Nevrátím se, dokud nebude zdráva." Otec Pius se tehdy vyhnul odpovědi. Když jsem však u něho byl v červenci 1957, potkal jsem tuto paní zcela zdravou a plnou síly! Dr.Sanguinetti, hlavní pomocník Otce Pia při budování kliniky, přišel jednou večer na návštěvu. Otec ho upozornil, aby dal do pořádku všechny nemocniční písemnosti. Když mu na druhý den lékař hlásil, že všechno souhlasí, povzdechl si otec:"Ach, ta hrozná noc!" Lékař mínil, že si stěžuje na bolesti, a nabídl mu pomoc. "Zrovna ty tu chceš se mnou zůstat, abys mi pomohl? Jen jdi klidně domů!" O jedné v noci byl v klášteře poplach;dr.Sanguinetti totiž umíral na infarkt. Jeden z kapucínů mu ještě stačil udělit svátosti nemocných. Otec Pius věděl, že lékař musel té noci zemřít, a plakal pro něho. Pohřbu jsem se zúčastnil. Těžce nemocný člověk prosil o motlitbu. "Budu se modlit za tvé uzdravení - jen se však nedávej operovat!" Manželka jej však po krátkém čase přiměla k operaci - prý se tak uzdraví rychleji, než kdyby čekal na motlitby Otce Pia. Muž při operaci zemřel. "Otče, povězte mi proč jsem stále tak nemocná. Trvá to už 30 let, vedu sice domácnost, ale jde mi to těžce." "Važ si toho, je to veliká milost, že tě Pán vyvolil pro utrpení! Máš přece dva bratry, kteří vedou špatný život, a ostatní příbuzní také za moc nestojí. Pro spásu jejich duší budeš trpět ještě dva roky a pak se uzdravíš. Utrpení je veliký dar, i když to někdy nechápeme." K větší slávě Boží a z vděčnosti k otci Piovi uvedu nyní svůj příběh;snad rovněž posílí vaši víru. V důsledku dlouhého válečného zajetí na sibiři jsem na smrt onemocněl;vrátil jsem se sice domů, ale můj stav se na jaře 1953 velmi zhoršil. Měl jsem otevřené plíce, chrlil jsem krev, trpěl jsem horečnatými stavy. Ještě horší to bylo se srdcem, podle vyjádření lékařů to bylo těžké poškození srdečního svalu. Také ledviny, játra, slezina, žlučník i žlázy byly těžce zasaženy. Po silném chrlení krve jsem už stěží mluvil a čekal jsem na smrt. Přijal jsem svátosti nemocných. Pak jsem ve snu spatřil Otce Pia. Dal mi na srozuměnou, abych k němu přijel. Řekl jsem si:dnes závidíme současníkům sv.Františka či svatého faráře z Arsu a jiných;proč bych tedy neměl jet za stigmatizovaným kapucínem, když se říká, že tolik lidí se u něj uzdravilo? Věděl jsem však jen tolik, že kdesi žije jakýsi otec Pius, který má na těle Kristovy rány, nic víc. Chtěl jsem ho tedy ještě před smrtí spatřit;bylo mi jedno, zemřu-li ve Vídni, nebo v Itálii. Veliký zázrak bylo už to, že jsem se k němu dostal. Italsky jsem znal jen maličko, přesto mi však radili, abych se u Otce Pia vyzpovídal. Konečně na mne přišla řada. Po zpovědi se na mne otec Pius smutně zahleděl:"Jsi neuzdravitelně nemocen, není ti pomoci;čeká tě smrt!"a přitom, abych lépe rozuměl, mi ukazoval na chorá místa. -"Ba ne, neumřeš;beru tvé bolesti na sebe a uzdravíš se!" Byl jsem tak rozčilen, že jsem se nezmohl ani na "zaplať Pán Bůh". V noci jsem měl opět sen:dva mladíci nesli na nosítkách Otce Pia, ležel v bolestech a jakoby v posledním tažení;jeho smutný pohled, plný dobroty, vyjadřoval:vidíš, pro tebe jsem to všecko vzal na sebe...Dnes jsem opět zdráv! Otec Pius pomáhá i duším v očistci. V klášteře se všechno uložilo ke spánku, jen několik Otců ještě dlelo v hovorně. Tu se z chodby ozval potlesk zástupu, radostné podupávání a skandování:"Ať žije otec Pius!" Jeden hleděl na druhého, co se to děje;otec kardinál poslal jednoho bratra se podívat, je-li zavřená fortna;vše bylo v pořádku. Napadlo je tedy jít za Otcem Piem;když na něho naléhali, podal toto vysvětlení:"Byl tu, milí bratři, velký zástup vojáků padlých v poslední válce. V minulých dnech jsem se za ně hodně modlil, tak se tu cestou do nebe stavili mi poděkovat." Jindy se vyjádřil, že po silnici ke klášteru za ním putuje víc mrtvých než živých(mrtvých duší v očistci). Bratři novicové se bavili v klášterní zahradě;objevili zraněného ptáka a chtěli mu pomoci;schoval se však do hromady dřeva. Počali hranici rozebírat, avšak ozval se zvon, svolávající do chóru. Po modlitbě je potkal na chodbě otec Pius a tři z nich si s úsměvem vzal stranou:"Mně se zdá, že jste místo na modlení mysleli víc na toho ptáka v zahradě!" Otec Pius má lidi rád. "Kdyby to šlo, nechtěl bych do nebe dřív, dokud bych tam nedostal všechny své děti!" Snažme se tam s ním jednou v Kristově náruči setkat.

Já jsem světlo světa;kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude míti světlo života./Jan.7,12./

Otec Pio odešel na věčnost +23.9.1968 v pondělí a pohřeb měl 26.9.

Tento příběh se rozhodl zde zveřejnit člověk, 1) veden k tomu svou dcerou, která pod vlivem Ducha Svatého zažívá společenství v řetězu celosvětových přímluv organizovaných spontánně srdečnými přáteli, kteří se sdílejí prostřednistvím internetu, 2) onen člověk obdržel v den výročí smrti otce Pia svůj první charismatický dar, rok na to přesně na den i druhý. Zdá se že i otec Pius pomáhá některým na cestě ke službě v moci Krista Ježíše.


Knihy (přejít do sekce)

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich