Tajemný dar od báťušky cara

Kromě ryze vědeckých laboratorních zjištění, z nichž jsem některá uváděl, referují autoři též o výsledcích rozsáhlého epidemiologického šetření. Vzniklo ze zjištění, že na území bývalého SSSR po roce 1945 rychle stoupal počet zhoubných nádorů. Při statistickém vyhodnocování údajů o výskytu nových onemocnění v jednotlivých oblastech byl opakovaně zjištěn nápadně malý výskyt ve dvou krajích na středním západním Urale. Nevyskytovaly se tam téměř žádné případy nádorové nemoci, pouze u nově přistěhovaných. Taková zjištění vždy vzbudí odborný zájem. Byly proto ustaveny dvě výzkumné skupiny o deseti vědeckých pracovních a patřičných počet pomocných sil. Životní prostředí oněch dvou oblastí (Solikamsk a Beriozniki) nebylo o nic lepší než v jiných průmyslových oblastech, dokonce emise zde byly ještě mnohem nebezpečnější. Pracovaly tam totiž závody pro zpracování draslíku, rtuti, olova a azbestu, a jako v jiných takových oblastech umíraly lesy a ryby v řece Kamě. Hustota obyvatelstva byla menší. Zkoumaly se obvyklé parametry - původ obyvatelstva, etnické rozdíly, sociální poměry (úroveň bydlení, stravovací zvyklosti, náročnost a hygiena práce, využití volna, doba spánku, věk apod…).

Údaje, kterých bylo ohromné množství, se však v ničem nelišily od šetření v podobných oblastech. Navíc laboratorní výsledky a rozbory účinku průmyslových emisí byly nepříznivější. Tím více vznikal rozpor mezi získanými výsledky a skutečností - nádorové nemoci se tam prakticky nevyskytovaly. Další výsledky výzkumů celou situaci ještě zkomplikovaly, neboť konzumace alkoholu a nikotinu zde byla vysoká stejně jako v jiných oblastech. Avšak jedna okolnost přece jen byla nápadná: navzdory alkoholismu se zjistila podstatně lepší pracovní morálka než v jiných částech země. Také pracovní neschopnost pro různé "nemoci" byla výrazně menší, delikty z opilství mimořádně řídké. Vše nasvědčovalo tomu, že zdejší lidé snesou více alkoholu, a proto nejsou opilí. Pracovní normy byly dokonce překračovány, nálada lidí jakoby poněkud povznesená. Tyto nesrovnalosti byly pro obě výzkumné skupiny nevysvětlitelné. K objasnění napomohla, jak tomu obvykle bývá, náhoda. Vedoucí lékař jedné skupiny navštívil byt jedné ze sledovaných rodin. Doma byla jen babička a nabídla návštěvě k občerstvení studený čaj, který všichni členové rodiny pili. V Rusku se, jak známo, poje mnoho čaje. Avšak tento pan doktor neznal, i když, jak se sám vyjádřil byl lahodné chuti. Babička ochotně vysvětlila, že je to "čajový kvas" z čaje, který je dělán pomocí tak zvané čajové houby. Potě mu ukázala v komoře deset velikých kameninových nádob, přikrytých plátnem. Odvázala plátno a na povrchu čaje bylo vidět velký, okrouhlý, plochý, šedavý tvar, který vypadal jako nějaká medúza. Byla to čajová houba, která po přidání cukru měnila obyčejný čaj ve zdravý a osvěžující nápoj. Osvěžující také proto, že obsahuje poměrně značné množství oxidu uhličitého - bublinek. Pak babička panu doktorovi přesně pospala přípravu kvasného čaje: Na 1 litr vody 1 kávové lžičky čaje (ruského) a 150 - 200 g surového cukru. Na hladinu čaje se položí "houba" a ke všemu se přidá šálek již hotového "kvasného čaje". Nádoba se přikryje pláténkem nebo hustší gázou. Za určitý počet dnů kvašení (autor v knize podává rozbor obsahu čaje za různý počet dnů a považuje za chuťově optimální 8 dnů) pří 20 - 30 stupních vznikne nový kombuchový čaj.

Stará paní pak panu doktorovi vyprávěla, že v celé oblasti Solikamska by nenašel rodinu, ve které by se každodenně nepil kombuchový čaj. Je to již jakási tradice, jež trvá staletí. Houba prý byla donesena z Číny a Číňané ji zase dostali od Japonců. Věnovali ji carovi a ten pak "lidu chorému", aby si každý mohl dělat víno - když se totiž počet dnů kvašení zvýší, vzniká víno a pří ještě delším kvašení a kombuchový ocet.