Tereza Neumannová

Stigmatizovaná, zázrak naší doby (1898 - 1963)

VELKÝ PÁTEK
Tereza Neumannová se narodila roku 1898, na Velký pátek, 8. dubna. O dva dny později byla pokřtěna v konnersreuthském kostele sv. Vavřince. Její matka byla prostá, zbožná žena, která darovala život ještě dalším jedenácti dětem, z nichž syn Engelbert zemřel ve třech letech. Otec se živil jako rolník a krejčí, pracoval poctivě a levně, takže neměl nouzi o zakázky. Rodina ovšem žila velmi nuzně, a tak musela Tereza ve 13 letech nastoupit službu u sedláka v nedalekém Fockenfeldu a od 14 let pracovala u statkáře Martina Neumanna jako děvečka. Práce měla hodně a jídla málo. Už odmala bylo jejím nejzbožnějším přáním vstoupit do kláštera a vydat se na misijní cestu. Do jejího osudu však vstoupila první světová válka; hned na podzim roku 1914 musel otec narukovat a šestnáctiletá dcera mu slíbila, že se vstupem do kláštera počká až do jeho návratu a že se jako nejstarší z dětí postará o rodinu. Uplynuly téměř čtyři roky, válka se chýlila ke konci. Otec byl přeložen do Grafenwöhru a přijížděl často na dovolenou. Objevil se i 9. března, aby s dcerou, která celou tu dobu dřela u sedláků a hospodářů v okolí, probral její vstup k misionářským benediktkám v Tutzingenu.

HOŘÍ!
Bylo chladné ráno, 10. března 1918, když se Konnersreuthem rozlehlo volání Hoří! Požár vypukl u souseda, kováře, u něhož Tereza zrovna sloužila. Na místě byla mezi prvními. Zcela promočená hasila oheň až do konce. V poledne se vrátila domů a ulehla do postele. Byla zesláblá a cítila velké bolesti. Večer jen obtížně vstala, aby došla do sklepa pro pytel brambor. Na schodech upadla a poranila se na hlavě. V bezvědomí ji uložili do postele, brzy se přidaly i další komplikace. Celou rodinu zachvátila epidemie chřipky, u Terezy propukl zápal plic. Během dlouhého ležení se dostavily proleženiny a přidaly se strašlivé bolesti páteře. Odvezli ji k lékaři do Waldsassenu, který jí ovšem nepomohl. Když odjížděla, loučil se s ní slovy: „Neboj se, brzy budeš v pořádku.“ V ten den ještě nikdo netušil, že na lůžku stráví příštích šest a půl roku. Hlavní příčinou Tereziných bolestí byly obratle, vysunuté během namáhavého hašení požáru. Při posunutí páteře byla skřípnuta mícha a následkem bylo příčné ochrnutí. V březnu roku 1919 navíc oslepla. Lékaři byli zcela bezmocní a jediný, kdo ji v té době držel při životě, byl lidový léčitel Rudolf Heinzl z Neustadtu an der Waldnaab, za kterým otec často docházel. Tereza však měla velké problémy s příjmem potravy, často zvracela a od roku 1922 nemohla vůbec pozřít pevnou stravu, protože jí ochrnuly polykací svaly. Její oslabený nervový systém jí připravoval další nečekané potíže; roku 1920 částečně ohluchla a později ztratila na několik měsíců také řeč. Tereza ležela v podkroví, nad místností, kde otec pracoval. Když něco potřebovala, klepala na pelest – dokud ovšem mohla. Rodiče ji ale považovali za plnohodnotného člena rodiny, řešili s ní všechny rodinné problémy, nákupy, prodeje, diskutovali s ní o sourozencích. Nejbližší jí byla sestra Otilie, která o ni pečovala nejvíc. Podle jejího svědectví byla Tereza v ubohém stavu: Rty rozkousané krutými bolestmi, páchnoucí proleženiny, nevidomé oči, křečovitě stažené ruce a nohy. Sousedé a příbuzní ji chodili s dojetím navštěvovat; dole v sednici potom zoufalým rodičům v slzách přáli její brzký konec, který by uspíšil nezměrné utrpení. Pak přišel rok 1923. V březnu bylo Tereze 25 let a nic nenasvědčovalo tomu, že se její stav zlepší. 29. dubna se v šest ráno probudila a spatřila svoje ruce. Protírala si oči, odvyklé čtyřletou slepotou dennímu světlu. Vtom vstoupila do místnosti nějaká žena. „Kdo jsi?“ ptala se jí. „Přece tvoje sestra…“ Teprve podle hlasu poznala Otilii, která se za dobu její nemoci změnila.

TEREZA Z LISIEUX
Zdravotní potíže ovšem zůstaly. Měly zmizet až 17. května 1925. Obě data jsou velmi důležitá: 29. dubna 1923 byla blahořečena Terezie z Lisieux (1873–1897), bosá karmelitka řečená Malá Terezička, která hrála významnou úlohu v duchovním životě Terezy Neumannové. V květnu roku 1925 byla svatořečena. Oba tyto dny znamenaly zásadní zlom v utrpení bavorského děvčete. Jedním z mnoha duchovních badatelů, kteří se o události v Konnersreuthu velmi intenzivně zajímali, byl pražský lékař R. W. Hynek, kromě jiných autor knih o Turínském plátnu. Navštívil mnohokrát nejen Terezu Neumannovou, ale i její přítelkyni, kterou ve svých knihách uvádí jako slečnu L. Z. z Františkových Lázní. Právě ta mu objasnila tajemství jejího života: Než otec odjel na frontu, přinesl dětem a sobě z cisterciáckého kláštera ve Waldsassenu svaté obrázky. Nejstarší dcera si vybrala portrét Terezy z Lisieux se slovy: „Nejsi sice moje patronka, nevím, proč se mi líbíš, jako bys mi měla jednou pomáhat.“ Modlitba za její svatořečení, otištěná na zadní straně listu, se potom doslova stala její životní mantrou. Terezička pomohla ještě jednou, v prosinci roku 1925, kdy Tereza Neumannová dostala akutní zápal slepého střeva, jak konstatoval přivolaný dr. Seidl. Stalo se to v noci, odvoz by byl komplikovaný, a tak se rozhodl vyčkat u nemocné do rána. Tereza si přiložila svatý obrázek na postižené místo a vroucí modlitbou dosáhla úplného odeznění zánětu. Ráno šla poděkovat do konnersreuthského kostela a po jejím návratu shledal dr. Seidl úplné uzdravení. Do lékařské zprávy napsal: Vyléčena, ovšem přirozenou cestou nevysvětlitelné. To byl ale teprve začátek.

NA OLIVOVÉ HOŘE
Začalo postní období roku 1926. Od uzdravení uplynul rok, během něhož mívala Tereza vize. Často se ocitala v přítomnosti Ježíše Krista, slyšela jej hovořit, stála v zástupu učedníků. Na boku se jí otevřela rána, která krvácela. Tereza nevěděla, co se s ní děje, a připisovala ji minulým zdravotním potížím. Na Zelený čtvrtek 4. dubna upadla do transu, během něhož byla společně s Ježíšem na Olivové hoře. V jedenáct hodin večer začala pociťoval velké bolesti na hrudi, které trvaly až do pátku odpoledne. Během tohoto – dnes bychom řekli – změněného stavu vědomí viděla Krista bičovaného u sloupu, odváděného na Golgotu a ukřižovaného. Když přešla na Velký pátek »v normální stav«, zjistila, že má krvavé rány také na rukou a nohou. Svět viděla rozmazaně, protože jí krev vytékala i z očí. Dva dny se pokoušela s pomocí sestry rány tajit. Nechtěla působit rodičům, trýzněným po léta jejího utrpení, další muka. Déle to ovšem nešlo, protože krev vytékala neustále, až do 17. dubna. Do domu Neumannových byl přivolán farář Josef Naber. Byl v šoku, stejně jako Terezini rodiče. Již druhý den se vesnicí roznesla zpráva o stigmatizovaném děvčeti, která se jako vítr šířila celým Bavorskem a Německem. Klidný Konnersreuth, vesnice o 150 popisných číslech, se měl na příštích 36 let změnit.

RÁNY KRISTOVA UTRPENÍ
Tereza krvácela pravidelně každý pátek. Krev jí tekla z ran na prsou, rukou a nohou během stavů, jež označovala jako vidění. Ta začínala náhle jako blesk. Viděla během nich scény z evangelií, neobyčejně živé, barevné, zářící a plastické. Nebyla v bezvědomí, nespala ani nesnila; při vizích seděla většinou na posteli nebo později v křesle s rozpřaženýma rukama, často i dvanáct hodin, což by v bdělém stavu jistě nedokázala. „Dívám se jako člověk, který je při tom.“ Přestože se jednalo o změněný stav vědomí, byla Tereza Neumannová vždy schopna dopodrobna vypovědět průběh celé scény. Její líčení často zacházelo do mnohem větších detailů, než jaké uvádí Písmo. Jejich obsah zarážel nejen rodiče, ale i faráře Nabera. Možná měl docela přirozený strach; už 7 let se ukazovala stigmata na těle pátera Pia v Itálii a Naber dobře věděl, co to nejen pro jeho farnost může znamenat. Ještě sice neznal stanovisko biskupa, ale nebyl prost skrytých obav. Rozhodl se tedy povolat k Tereze lékaře. Doktor Seidl znal dívku ze všech nejlépe, a byl proto k delikátnímu případu přivolán jako první. Lékař rány změřil a konstatoval, že něco podobného nezná ani ze své vlastní praxe, ani z literatury. Nakonec Tereze předepsal mast, která měla její rány zahojit. Účinek byl ale kupodivu přesně opačný – po několika hodinách se rány zanítily a otekly. Tereza křičela bolestí tak silně, že samotný farář Naber nařídil odstranění obvazů. „Museli jsme použít všech přirozených prostředků,“ pokoušel se vysvětlit rodičům. Sestra Otilie poté přiložila nové obvazy, tentokrát bez masti. Tereza usnula, a když se ráno probudila, pod obvazy měla rány zaschlé a částečně vyhojené. Následující pátek se vše opakovalo – a tak to šlo až do její smrti. „Nejvyšší mě předem připravil na mé utrpení. Děkuji mu a jsem šťastná, že mohu takto trpět, jako náš Spasitel.“ Rány na nohou a na rukou se jakoby prohlubovaly, takže Tereza musela nosit zvláštní obuv. Lékaři, kteří již vzdali jakékoli terapie, stáli v úžasu nad faktem, že po šesti letech na lůžku bylo Terezino tělo schopné takové zátěže. Z ran vytékala čistá krev, někdy doslova prýštila a dívku to nijak neoslabovalo. Ještě nepochopitelnější byl fakt, že odmítala potravu a dokonce přestala i pít. „K životu mi stačí svatá hostie,“ vysvětlovala konsternovaným lékařům.

ZKOUMÁNÍ
19. listopadu 1926 se přítomným během stigmatizací zdálo, že nadešla Terezina poslední hodinka. Během transu neseděla, pouze bezmocně ležela na posteli. Ráno se ukázal důvod: Její vlasy pod šátkem byly slepené krví, Tereza obdržela trnovou korunu, páté stigma. Šesté se dostavilo o několik let později v podobě rány na pravém rameni. V roce 1927 vstoupil do hry i regensburský biskup. Požádal dr. Seidla a prof. dr. Ewalda o sestavení komise, která by přezkoumala Terezino postění. Oficiální přezkum trval 15 dní za účasti čtyř řádových sester, které se od ní nehnuly ani na krok. Za celou dobu ji nikdo neviděl jíst ani pít; neubylo dokonce ani vody, kterou jí přesně odměřovali do kalíšku na čištění zubů. Terezina tělesná hmotnost kolísala v rozmezí jednoho kilogramu podle projevených stigmat, ovšem na konci tohoto období byla stejná jako na jeho počátku, 55 kilogramů. Oficiální zpráva ovšem biskupa nepřesvědčila, a tak požádal o Terezino přezkoumání v nemocnici. A tehdy, poprvé za celou dobu, zasáhl její otec a rozhodně to odmítl. Dcera trpěla už dost, a jestli ji někdo chce podezřívat z podvodu, je to jeho věc.

FENOMÉN
Stejně jako se vyrojili její nepřátele, tak rychle získala Tereza Neumannová bezpočet přátel a lidí, kteří s ní soucítili. Patřili mezi ně i lékaři Wutz a Lechner z Eichstättu, kteří nad ní drželi ochrannou ruku především v době Třetí říše. Sami byli svědky častých tzv. nadpřirozených úkazů, které se kolem Terezy děly. Když například umíral papež Pius XII., vyprávěla jim Tereza detaily jeho skonu, popisovala místnost a přítomné a udala dokonce přesnou minutu smrti, jako by u ní byla. Oba lékaři – a kromě nich mnoho jiných – mohli také dosvědčit celou řadu nečekaných uzdravení, které měly spojitost s Terezou Neumannovou. Většinu ze zázračně uzdravených pacientů lékaři prohlásili za beznadějné případy; jejich výčet je skutečně pestrý, od chronických růží a bércových vředů, ochrnutí až po nejrůznější duševní poruchy. Tereza pomáhala přímluvou a modlitbami, často pouze po přečtení dopisu. Její blízcí, například dlouholetá přítelkyně Anni Spiegl, autorka pozoruhodné knihy o jejím životě, dojemně líčí Terezin niterný vztah ke všem živým tvorům. „Ptáčkové k ní přilétali a zobali jí z ruky, jako svatému Františkovi z Assisi.“ Konnersreuth se změnil v poutní místo, a to i v době, kdy regensburský biskup nařídil, že návštěvy v domě Neumannů musí osobně schvalovat. Autoritou tu byl přece on a ne nějaká holka z vesnice. Věřící ovšem zajímal názor církevní vrchnosti jen minimálně. Když nemohli dovnitř, jezdili se podívat k domku, chtěli Terezu zahlédnout alespoň přes plot. Mnoho změnila druhá světová válka. Tereza přestala být »atrakcí« – tou se Německu, trpícímu postupně stejně jako ona, stal spíš Stalingrad. Po válce ji až do roku 1948 navštěvovali poutníci i z Čech. Komunistická média o stigmatizované ženě pár kilometrů od Chebu pochopitelně mlčela, a tak s výjimkou několika prvorepublikových brožur dr. R. W. Hynka nebo Karla Weinfurtera zprávy o jejím životě zmizely, stejně jako informace o její smrti 18. září 1962. Teprve po dlouhé době u nás popsal tento mimořádný fenomén dr. Zdeněk Rejdák ve své knize Perspektivy telepatie; přirozeně ale až v porevolučním vydání. Zatímco Terezin souputník, stigmatizovaný páter Pius, byl svatořečen vloni, Tereza Neumannová na oficiální církevní akt teprve čeká. Lidé ovšem nečekají a navštěvují místo jejího působení stále, jak dosvědčují i fotografie v tomto článku. Šestatřicet let života s ranami Kristova utrpení, bez přijímání potravy, ve zbožnosti a lásce k lidem – to vše člověka přivádí k silnému zamyšlení nad drobnou vesnickou ženou, která se stala fenoménem: Tereza Neumannová z Konnersreuthu.

TERÉZIA NEUMANNOVÁ z Konnersreuthu

Anotace knihy: Táto publikácia podáva stručný, ale vyčerpávajúci životopis Terézie Neumannovej, ktorý vznikol v spojení s jej najbližšími. Dotvárajú ho jej vlastné listy, ktoré nám dovoľujú nazrieť do vnútorného života Terézie Neumannovej, ako aj postoje osobností, ktoré ju roky poznali.